*** Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku.
Má duše mě opustila, bloudí horskými stráněmi
a hlídá zbytečné hroby.**
"Nepropásla jsem, žádnou příležitost položit Jozovi ruce kolem krku.
Stačilo, že mě objal, přitiskl své čelo k mému a řekl mi: "Hanulko."
Na mém pubertálním chování bylo nejpodivnější, že šlo o mého muže."
"Dobrala jsem se krásy svého muže."
"Stávala jsem se závislá na jeho něžnosti jako narkoman na droze."
"Tehdy došlo k tomu, co se muselo stát, co jsem očekávala.
Přinesli Jozu.
Když se konečně přiznal, že je raněn - bylo pozdě.
Sedla jsem si k němu a položila si jeho hlavu na kolena.
Dívá se na mě a namáhal se něco mi říci. Věděla jsem přesně co.
O bezčasí posledního setkání jsem si uvědomila ojedinělost našeho svazku.
Uvědomial jsem si též, že jsem zde, v těchto horách, v krajině divů, prožila svůj osobní zázrak.
Zůstala jsem u svého muže, dokud mu bilo srdce. Pak jsem šla za svými povinnostmi.
Teprve za hodinu se mi začalo černat před očima.
Azor zemřel do rána na Jozově hrobě."
"Pro jedno by však pochopení neměl.
Kdyby pochopil - a pochopil by brzo -,
že v jeho náručí vzlykám po Jozovi."Kdyby pochopil - a pochopil by brzo -,
Nenamáhala jsem se vysvětlovat mu, že zapomenout nechci nic.
"Chápu tě, Eliško."
Eliško?
Žádné komentáře:
Okomentovat