Georgette Heyerová: Sophie

Šlechtičnu Sophii Stanton-Lacyovou vychoval svobodomyslný otec, a tak nemá s jinými dívkami ze své společenské vrstvy mnoho společného. Na rozdíl od nich totiž nedbá na konvence, nepředstírá slabost a poddajnost typické pro mladou dámu, ale vždycky se snaží prosadit svou a především má obrovský smysl pro humor. Mnoha lidem připadá její chování pobuřující a jen těžko ho zkousnou, ale většina z těch, kdo mají možnost ji poznat líp, brzy pochopí, že Sophie má velmi laskavé srdce, hlavu na pravém místě a život s ní je zábava. Uvědomí si to i přísný bratránek Charles, kterého její kousky zpočátku rozpalují hněvem. Jenomže se už zaslíbil kožené slečně Wraxtonové a zrušit oficiální zasnoubení nemůže. Sophie, která pomůže sestřenici Cecílii získat muže, kterého miluje, si bude muset poradit a vymyslet plán, který zajistí štěstí i jí.

Děj:

Takže děj se začíná odehrávat samozřejmě v Anglii, když sir Horace Stanton-Lacy přijíždí ke své sestře Lady Elisabeth, aby ji poprosil o laskavost. Věc se má tak, že Horace odjíždí na neurčitou dobu do Brazílie a nemůže s sebou vzít svoji dceru Sophii, kterou vychovával sám a velmi svérázným - svobodomyslným způsobem. 

Elisabeth by to udělala samozřejmě ráda, ale jde o to, že hlavou rodiny je teď její nejstarší syn Charles, který je v posledních letech velmi nevrlý, jeho sourozenci se ho bojí a on o všem rozhoduje.

Nakonec ale Horace svou sestru i Charlese přemluví a dodá, že by byl rád, kdyby Sophii za dobu jeho nepřítomnosti našla ženicha. S tím odjíždí a za pár dní jej v domě střídá sestřenice Sophie.

Všichni si Sophii velmi brzy oblíbí, každý ji má rád svým způsobem a každého si Sophie získala jiným způsobem. Jediný, kdo Sophii nemůže ani cítit je samotný Charles, který je zcela pod vlivem své nesnesitelné snoubenky Eugenie, která je typická - bezcitná aristokratka.

Ovšem Sophie svými povedenými kousky pomalu získává jeho pozornost, ale především, řeší s velkým soucitem problémy určitých členů rodiny a za to je jí Charles velmi vděčný.

Sophie je ale velmi svérázná a dostane se nejednou do průšvihu, za což ji Charles neustále kárá a nevynechá příležitost, aby jí nepřipomněl, že už se těší, až jí seženou ženicha, ona odejde a on ji už nikdy neuvidí. Ovšem kterýkoli muž projeví o Sophii zájem, Charles jí ho zakáže...

Můj názor:

Na Sophii jsem slyšela spoustu chvály, ale zároveň nějakou kritiku, že je to hodně podobný styl Jane Austenové. Řekla bych, že styl podobný vůbec není, děj také ne. Jedinou podobnost jsem našla v období, ve kterém se kniha odehrává a celkovou mentalitu té doby. Jinak nic.

Rozhodně se mi Sophie líbila. Sice byla na můj vkus někdy už opravdu dost ztřeštěná, ale na druhou stranu pořád v rámci možností, nikdy ne jak nějaká rozmazlená slečinka.

Líbilo se mi, že Georgette ukázala přesně okamžik, kdy si Charles uvědomil, že se do Sophie zamiloval a taky samozřejmě poslední scéna, která je velmi romantická. K té výhrady celkově nemám, kachňátka mě pobavila, podráždění vůči nim Charlesem taky, náhlá nevinnost Sophie a vášeň Charlese rozhodně taky. Níže přidám ukázku. Jen mě trochu mrzelo, že na úplném konci nebyly nějaké plány do budoucna, kromě zasnoubení samozřejmě!

A něco k postavám:

Sophie...jak jsem řekla, líbila  se mi. Byla opravdu kurážná a jak všechno naplánovala, neměla jsem slov. Ačkoli postřelení Cilyna ženicha už na mě bylo moc :D Každopádně byla milá, hodná, bojovná, emancipovaná a zároveň velmi citlivá. Jen jsem postrádala okamžik, kdy se do Charlese zamilovala...

Charles...OMG! Tak to je pro mě asi druhý Darcy! Opravdu se mi líbil od začátku až do konce. Nepostřehla jsem, že by byl tak hrozný, jak ho všichni popisovali. Jen jsem myslela, že někde bude trochu akce a on ukáže, jak umí boxovat! :) Absolutně nechápu, proč si zvolil jako nevěstu zrovna Eugenii, když mě na výběr! Ta byla hrozná. Každopádně jeho proměna na konci a hlavně to, jak dobře odhadl Sophiiny úmysly, bylo perfektní!

Eugenie...no ta byla strašná. Typická sobecná, bezcitná, arogantní aristokratka bez citů a svědomí! Neskutečná potvora a to jak donášela...musela jsem se smát. Víc nepříjemná už mi být nemohla :D

Cecílie...nemohla jsem si pomoct, ale ačkoli byla hodná a krásná, přišla mi strašně hloupá. To jak se chovala, jak sebou nechala manipulovat...no nevím no, nelíbila se mi. Sophie byla lepší :)

Sir Horace...musela jsem zmínit i jeho. Ten chlapík mě dostal. Jeho názor a především jeho ledový klid, když se dozvěděl, že Sophie utekla s mužem. Jak Charlese setřel, že je určitě v pohodě, že je to zas nějaká sranda a v klidu si dal čajíček... :D
A nemůžu si odpustit, to že ho vlastní dcera oslovuje Sir Horace :D

Takže moje hodnocení zřejmě nikoho nepřekvapí.

Rozhodně dávám pět hvězdiček, Sophie si to zaslouží. Každopádně pár výtek bych měla, ale nejsou nijak velké :)

A slíbená ukázka z poslední kapitoly:

Chtěla jsem přidat ještě jeden odstaveček, ale nemůžu ho najít. Budu si to muset začít psát na papír :)

„Ne, myslím, že zklamán nebudu,“ odpověděl Charles s náhlým úsměvem. „Šokován, rozčilen, užaslý, to všechno ano, ale zklamaný ne! Pojď, Tino!“

Sešel do haly, kde našel Sophii, jak sedí na podlaze vedle bedýnky s kachňaty a dává pozor, aby se nerozutekly. Aniž vzhlédla, řekla: „Sir Vincent ve sklepě našel několik lahví výborného burgundského a Sancie říká, že nakonec nebude třeba jíst vepřový ovar.“

„Talgarth?“ nepřátelsky se naježil Charles. „Který čert ho sem přinesl?“

„Přijel se Sancii. Je to hrozná věc, Charlesi, a nevím, jak mám předstoupit před sira Horace! Talgarth se oženil se Sancii. Nevím, co mám dělat.“

„Vůbec nic – otce to jen potěší. Zapomněl jsem tě informovat, má drahá sestřenko, že dorazil do Londýna krátce předtím, než jsem odjel. Je na Berkeley Square a čeká, až se vrátíš. Dost ho rozčílilo, když se dozvěděl o tvých pokusech uchránit markýzu před Talgarthem.“

„Sir Horace je v Londýně?“ zvolala Sophie a tvář se jí rozzářila „Ach, Charlesi, a já jsem tam nebyla, abych ho přivítala. Proč jsi mi to hned neřekl?“

„Měl jsem jiné věci na práci. Postav se!“

Dovolila, aby ji vytáhl do stoje, ale zeptala se: „Charlesi, vyvlékl ses ze svého zasnoubení?“

„Ano,“ sdělil jí. „Slečna Wraxtonová ho zrušila.“

„A Cily zase zrušila zasnoubení s Augustem, tak můžu –“

„Sophie, nebudu se tvářit, že vím, proč to udělala, ani proč chováš v domě hejno kachňat, ale ani jedno mě teď vůbec nezajímá. Musím ti říct něco důležitějšího.“

„Ovšem,“ přikývla Sophie. „Tvůj kůň! Je mi opravdu moc líto, že jsem tě tak rozzlobila.“

„Ne!“ Charles ji chytil za ramena a zatřásl s ní. „Víš přece – Sophie, musíš vědět, že jsem to tak nemyslel… Přece jsi kvůli tomuhle neutekla?“

„Ale, Charlesi, samozřejmě, že ano. Musela jsem mít nějakou záminku. To přece chápeš, ne?“

„Ty ďáblice!“ sevřel ji Charles v tak pevném objetí, až zaprotestovala, a Tina kolem nich začala poskakovat a vzrušeně štěkat. „Ticho!“ přikázal. Sevřel něžně Sophiino hrdlo v dlaních, zdvihl jí bradu a zeptal se: „Vezmeš si mě, ty jedna divoško?“

„Ano, ale jen proto, abys mi nezakroutil krkem!“ odvětila Sophie.

Dveře knihovny se otevřely. Charles ji pustil a rychle se podíval přes rameno. Do haly vešel pan Fawnhope, v ruce držel papír a tvářil se naprosto nepřítomně. „Zlomil jsem tužku a není tam žádný inkoust. Upustil jsem od záměru oslovit vás jako panenskou vestálku – ty slabiky znějí jaksi nešikovně. Úvodní verš vypadá teď takto: Bohyně, v tvých pažích vztažených – ale potřebuji inkoust!“

S těmito slovy přešel ke dveřím do zadní částí domu, a aniž dal najevo, že si všiml Charlese, zmizel.

Charles se s neskrývanou hrůzou podíval na Sophii. „Proboha! Mohla jsi mě varovat, že je tady! A co u čerta míní těmi nesmysly?“

„Myslím,“ svěřila mu Sophie, „že se teď domnívá, že je zamilovaný do mě. Líbí se mu způsob, jakým držím lampu, a říká, že by mě chtěl vidět s urnou.“

„S urnou tě rozhodně neuvidí,“ pravil Charles znechuceně. Rozhlédl se po hale, spatřil na jednom křesle Sophiin pláštík, sebral ho a řekl: „Oblékni si to. Kde máš klobouk?“

„Ale Charlesi, nemůžeme tu přece nechat ubohou Sancii se všemi těmi hroznými lidmi v domě! Bylo by to bezcharakterní.“

„Ale můžeme. Čekáš snad, že se posadím k jednomu stolu s Eugenií a s tím bláznivým básníkem? Je tohle tvůj rukávník? Musíme vzít s sebou i kachňata?“

„Ne, rukávník patří Cecílii, a teď se zase rozběhnou po celé místnosti. Charlesi, ty mě zlobíš!“

Do haly vešel sir Vincent s několika láhvemi, postavil je ke krbu a pozdravil: „Dobrý den, Rivenhalle. Sophie, je v domě nějaký inkoust? Poeta ho hledá ve spíži a dohání mou ubohou Sancii k šílenství.“

„Talgarthe,“ oslovil ho Charles a vzal Sophii pevně za ruku. „Prosím, abyste se postaral o ta příšerná kachňata. Přeji vám příjemný večer. Sir Horace se vrátil do Londýna a já mu musím ihned přivézt dceru.“

„Rivenhalle,“ odpověděl sir Vincent s vážnou tváří, „naprosto vás chápu a obdivuji vaši pohotovost. Dovolte, abych vám blahopřál. U své ženy vás omluvím. Radím vám ale, abyste odjezd neodkládal. Básník se jistě zanedlouho vrátí.“

„Sire Vincente!“ volala Sophie, tažená ke dveřím. „Dejte mé zavazadlo slečně Wraxtonové a řekněte jí, ať z něj použije, co bude potřebovat. Charlesi, to je nesmysl. Přijel jsi ve svém curriclu? Co když začne znovu pršet? Budu celá promočená.“

„A dobře ti tak,“ odpověděl necitelně.

„Charlesi!“ zvolala šokovaná Sophie. „Ty mě nemiluješ!“

Charles zavřel dveře, hrubě ji popadl do náruče a políbil. „To víš, že ne. Nemůžu tě ani vidět,“ odpověděl.

Sophii ta láskyplná slova nadchla, vřele jeho objetí opětovala a poddajně se nechala odvést ke stájím.