Ilona Borská:: Doktorka z domu Trubačů

 "Nous nous retrouverons sous des ormes."

Shledáme se pod jilmy = už nikdy, na shledanou!

"Život je tak bohatý a mnohotvárný, že je někdy možné v něm najít radost právě tam, kde čekáme jen smutek a odříkání. Pamatuj na to, a pamatuj také, že je první povinností moudrého člověka jít po cestách života s dobrou myslí právě v těch místech, která se zdají nejneschůdnější."

Mudr. Vlasta Kálalová - di Lotti

Vlasta byla zasažena 2 kulkami, přesto slyšela vraždu svého muže.

 "Jsem. Ja, ich bin ein Tscheche."

 Jiří di Lotti

"Kdybych prošla celý svět, otevřela všechny dveře, najdu milióny lidí, ale je už ne. Je už nikdy."

Mudr. Vlasta Kálalová - di Lotti o své zavražděné rodině.

"Rád vám oznamuji, že váš sen o vybudování českého střediska pro studium tropických chorob se uskuteční asi letos."

Mudr. Jaroslav Slípka

"Tak přece. Trvalo to 40 let, kolikrát nad tím vším jen trpce povzdychla, a ona přece ta cesta pokračuje. Pokračuje už bere mne, ale copak na tomhle záleží?"

Mudr. Vlasta Kálalová - di Lotti

"Na dnešek v ranním pohledu z okna na zasněžený sad byla taková znovu prožívaná nádhera, že bys ji musel vidět, abys pochopil, jak jsem vděčná znovu a znovu rodičům za tento tichý, konejšivý domov."

Mudr. Vlasta Kálalová - di Lotti

 "Život nás každého naučí - někoho tak, někoho onak - že se naše velké plány musí přizpůsobit jemu, stavitel života si nás přitesává podle své potřeby, ne podle naší vůle. Je na každém, zda se přizpůsobí s porozuměním, nebo zda se ztratí v reptání a nářku."

Mudr. Vlasta Kálalová - di Lotti

Jozova Hanule

*** Pochoduji jako voják, kterému bubnují do kroku.

Má duše mě opustila, bloudí horskými stráněmi

a hlídá zbytečné hroby.**

"Nepropásla jsem, žádnou příležitost položit Jozovi ruce kolem krku.

Stačilo, že mě objal, přitiskl své čelo k mému a řekl mi: "Hanulko."

Na mém pubertálním chování bylo nejpodivnější, že šlo o mého muže."

 

 

"Dobrala jsem se krásy svého muže."

 "Stávala jsem se závislá na jeho něžnosti jako narkoman na droze."

 

 

 

 

 

"Tehdy došlo k tomu, co se muselo stát, co jsem očekávala.

Přinesli Jozu.

Když se konečně přiznal, že je raněn - bylo pozdě.

Sedla jsem si k němu a položila si jeho hlavu na kolena.

Dívá se na mě a namáhal se něco mi říci. Věděla jsem přesně co.

O bezčasí posledního setkání jsem si uvědomila ojedinělost našeho svazku.

Uvědomial jsem si též, že jsem zde, v těchto horách, v krajině divů, prožila svůj osobní zázrak.

Zůstala jsem u svého muže, dokud mu bilo srdce. Pak jsem šla za svými povinnostmi.

Teprve za hodinu se mi začalo černat před očima.

Azor zemřel do rána na Jozově hrobě."

 

 

 

 

"Pro jedno by však pochopení neměl.
Kdyby pochopil - a pochopil by brzo -,

                                                    že v jeho náručí vzlykám po Jozovi."

Nenamáhala jsem se vysvětlovat mu, že zapomenout nechci nic.

"Chápu tě, Eliško."

Eliško?

 

Evžen Oněgin

XXXIII.

A čeká marně. Druhý, třetí 
list napsal, žádná odpověď. 
Až jednou... Div jí do objetí 
nepadl u známých. Co teď? 
Nevidí zraku Evženova. 
Je cizí, přísná. Nemá slova.
A zima, zima vane z ní 
jak o Kristovo zrození! 
Oněgin zrakem přibil by ji. 
Můj Bože! Tvrdě sevřené rty
 jak by byly z kamene! 

Kde soucit, rozpaky se kryjí? 
Kde stopa slz? Ne, není tu! 
Svit hněvu spíš než soucitu...